24. neděle cyklu A

10.09.2011 22:08

Někdo to může považovat za náhodu či souběh událostí, někdo v tom může vidět Boží vedení, nicméně je skutečností, že dnešní nedělní čtení o odpuštění připadají na stejný den, kdy právě před deseti lety 11. září Spojené státy americké zažily jeden z nejhorších teroristických útoků na svou suverenitu. Tehdy při nárazu dvou letedel do Světového obchodního centra, zemřelo okamžitě, popřípadě na následky a při pomoci celkem 3497 lidí včetně 19 teroristů. Tuto událost máme většina z nás v paměti a ve Státech je stále živá, jak můžeme vidět v posledních dnech díky televizi či tisku.

V ty dny ztratilo mnoho lidí své blízké a přátele a na svět se s obrovskou silou vynořila otázka odplaty, trestu a samozřejmě odpuštění. Věřím, že mnozí volali po odvetě naplněni neskutečnou bolestí a oprávněným hněvem, který musel stravovat nitro nevinně trpících lidí. Následky v projevu odvetné nebo korektně nazvané preventivní války v Afghanistánu, jsme měli možnost všichni sledovat. Jenomže zatímco probíhaly válečné operace proti teroristům, dál ve své zemi zůstávali lidé, kteří se museli vyrovnat se ztrátou a museli v sobě najít cestu k odpuštění. Proč? Protože bez odpuštění se nedá žít. Je to jeden ze základních stavebních prvků lidské svobody. Neodpuštění, ať už je jeho příčinou cokoliv, od věcí malých a běžných až po ztrátu blízkého člověka, svazuje. A ten, který stvořil člověka a zná jeho nitro, to dobře ví. Konečně je to také vidět na Jeho vlastním životě, kdy nikdy nebojuje, neodplácí, ale stále odpouští.

V rámci starožidovské kultury bylo považováno za jeden z vrcholů odpuštění, to když člověk odpustil třikrát. Petr se to snaží vyšperkovat, protože sedmička znamená v judaismu dokonalost, a říká: „mám odpustit nejvíc sedmkrát?“. Petr se zřejmě v tu chvíli významně rozhlédl po svých společnících a říkal si: „jsem dobrej, to Ježíš určitě ocení“. Jenomže jaké muselo být jeho překvapení, když Mistr vyslovil číslo sedmasedmdesátkrát. Tedy číslo, které přesahuje lidské představy v rámci odpuštění, číslo táhnoucí člověka téměř až za hranice možností. Aby podpořil svůj požadavek, rozvádí Mistr podobenství o zadluženém služebníkovi.

My na něm samozřejmě poznáváme onu podobnost v tom, jak Bůh zachází s námi a že vzhledem k tomu, jak On je štědrý ve svém milosrdenství k nám, tak máme být i my. Taky už víme, že předpoklad k odpuštění je, že budeme těmi, kdo jsou první připravení k nabídnutí smíru a milosrdenství, vždyť se modlíme slovy: odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.  Což prakticky znamená, že hranice Božímu milosrdenství stavíme sami svou případnou neochotou a nechutí odpustit. To všechno už známe a v různých podobách jsme slyšeli. Milosrdenství a odpuštění je díky toho často chápáno jako projev lásky k bližnímu, ale já bych chtěl podtrhnout onen rozměr v odpuštění, který se dotýká rozměru lásky sama k sobě. Neodpustit druhému, znamená nemít se ráda(a).

Býváme přesvědčeni, že když druhému neodpustíme a budeme se na něj zlobit, či jakýmkoliv způsobem mu dávat najevo svou nelibost, že ho tím trestáme. Což může být do jisté míry pravda, to záleží na tom, jaký vztah máme k onomu člověku a on k nám. Jenomže jsme to především my sami, kdo se trestá a komplikuje si život.

Jak? Pokud ve své blízkosti máme člověka, jehož nemáme v úmyslu obdařit odpuštěním, pak jej stále nosíme v hlavě. Kdykoliv si na ně vzpomeneme, vyvstane v nás daná situace a to, co nám udělal. Přijde nával zloby, hněvu či jiné emoce, do které se neodpouštění dá schovat. Kdykoliv se dostaneme do podobné situace, vynoří se nám před oči tento člověk. Kdykoliv, když nám někdo udělá něco podobného, náš vztek se bude víc a víc zesilovat a my se staneme velmi nesvobodnými ve svém jednání. Jednoduše řečeno, díky neodpuštění zůstáváme stále spojeni nejen s oním prožitkem, ale i s tím člověkem a jsme schopni si na druhých vybíjet zlost, která patří někomu jinému.

To slovo odpuštění přeci znamená pustit se něčeho, odpoutat se od někoho. Tedy propustit ze své mysli člověka, který nám ublížil, protože oním nepropuštěním, tedy neodpuštěním, dál pokračuje bolestný prožitek spojený s jakýmkoliv spáchaným násilím na nás. Neodpuštění nám bere svobodu žít, svobodu vztahovat se k lidem, svobodu zacházet se svými emocemi a minulostí, svobodu milovat bližního.

Ježíš tohle velmi dobře věděl. Zřejmě chápal, že takto podané vysvětlení by nemuselo být v jeho kultuře přijato, ale já ho zcela nepokrytě podezřívám, že byl tím nejlepším terapeutem na světě. Proto ta radikalita nekonečného odpuštění, protože není ve hře jen život toho, kdo je vinen, ale i toho, kdo je obětí. Odpuštění je jedinou možnou odpovědí na zlo, pakliže mu nechceme dovolit mít nad námi ještě větší moc, než je ten určitý spáchaný zločin. Nelze samozřejmě odpouštět jen z těchto „sobeckých důvodů“ protože by se objevila jiná past v podobě pohrdání druhými a znevažování jejich důstojnosti. Ale může nám to pomoci pochopit radikalitu Ježíšova požadavku a také to, proč v případě malých i velkých událostí v životě člověka je nutné hledat dopuštění. A to i v případech jako je 11. září a s ním spojená bolest a touha po pomstě. Byli jsme stvořeni ke svobodě a jedním z hlavních základních kamenů je odpuštění a to jak ve vztahu k bližním, tak dokonce k Bohu i k sobě samému. Ale o tom až při jiné příležitosti. AMEN

Kontakt

Římskokatolická farnost Petřvald, Mošnov, Trnávka Petřvald 84, 742 60 Petřvald

ÚŘEDNÍ HODINY NA FAŘE
Ponděli od 15.00 do 16.30
Středa od 15.00 do 16.30
Pátek od 14.00 do 15.00
Farní úřad: +420 608 453 126 rkf.petrvaldunovehojicina@doo.cz