28. neděle A

08.10.2011 22:01

Svatební hostina v Orientu byla něčím velmi významným. Probíhala několik dní, mnohem okázaleji a slavnostněji, než je zvykem u nás. Bylo největší ctí být pozván na svatbu, i když novomanželé třeba pocházeli z chudých poměrů. Manželé pak někdy celá léta spláceli dluhy za svatební hostinu. Proto je možné i říct, že patřit mezi nepozvané se rovnalo společenské likvidaci.

Dnes v evangeliu strojí svatbu král, na tu, když byl člověk pozván, jít téměř musel. Bylo to otázkou nejen cti a důstojnosti, ale také důkazem poslušnosti a úcty ke Králi. Z účasti neomlouvalo již vůbec nic. Nepřijít, znamenalo otevřenou vzpouru a takový člověk zasloužil smrt, které se mu, jak vidíme v evangeliu, dostalo.

Král pak pozývá, všechny ostatní, dává možnost nakonec přijít úplně všem. Žebrákům, zlodějům, poutníkům, násilníkům, nádeníkům, prostě všem, dobrým i zlým bez rozdílu. Zajímavým zjištěním je, že všichni, ať už byli jacíkoliv, měli na sobě svatební šaty až na jednoho. Tady je potřeba už jen vědět, že každý kdo pořádal svatbu, měl dokonce připravené i oblečení pro ty, kteří by si ho dovolit nemohli. Přesto tam byl někdo, kdo onen ani půjčený šat nepřijal – výsledkem bylo, že skončil v temnotě.

Dva rozměry podobenství. První neochvějná touha krále pozvat každého. Druhý – když pozvání přijmu – mám z toho vyvodit důsledky pro svůj vlastní život.

Bůh zve každého z nás, volá nás k životu s ním, zve nás k obrovsky prostřenému stolu, jsme pozvaní k hostině – každá mše svatá a život s Bohem má rozměr oné královy hostiny, jako v podobenství. A stejně tak jako tehdy, i dnes mnozí povolaní nepřijímají pozvání a vymlouvají se na mnoho věcí, jen aby nemuseli na hostinu přijít. Především na to, že nemají čas. Zcela dobrovolně utíkají před Bohem a urážejí tím jeho lásku a štědrost, kterou jim každý den prokazuje.  Sami si tak vybírají svou vlastní budoucnost.

Pak jsou však ti, kteří pozvání přijali, to jsme všichni, kdo tady dnes jsme. Ale má to háček. Nestačí jen pozvání přijmout, to je první krok. Druhý krok je, zúčastnit se, a to tak jak nejlépe dovedu. Ne proto, že musím, ale proto že chci, že chci poděkovat Bohu za Jeho pozvání a ukázat, jak si ho vážím. A určitě víme, že se to ani tak netýká oblečení vnějšího, jako spíše našeho nitra, tedy toho v čem je oděno naše srdce. Když přijdu na oslavu, ale nedám do ní nic ze sebe, odejdu znuděný, nenaplněný, možná s uměleckým zážitkem, který mi je však do praktického života úplně na houby.

Kolik lidí přijde na mši svatou, k hostině a třeba nepřistoupí ke stolu přijímání a mohli by, jen kdyby si dali do pořádku svůj život. Zastupoval jsem v jedné vesnici na Krnovsku, přijel jsem brzy a nabídl možnost svátosti smíření. Nikdo nepřišel, všichni říkali, že nemají žádné hříchy. Když přišlo na přijímání, nešel téměř nikdo. Po mši svaté jsem se jich zeptal, proč nikdo nešel, když říkali, že žádné hříchy nemají… všichni jen sklopili zrak. Nechtělo se jim totiž nic v životě měnit, přišli na hostinu, ale odmítli vzít na sebe šat, který Bůh zdarma nabízí i těm, kteří na něj nemají – šat odpuštění, šat smíření, šat změny svého života a svých postojů. Přišli hladoví a hladoví zase odešli.

Na druhou stranu jsou takoví, kteří se účastní hostiny neustále v přesvědčení, že nepotřebují změnu svého života, že mají své vlastní šaty, získané svou zbožností, svými skutky a svým životem. Své chyby zahalují do zlehčujících slov, která však v tomto případě nejsou výrazem skutečného vztahu k Bohu, ale jen pohodlností a neochotu zajet na hlubinu svého srdce a přiznat si své viny. Ti první se změnit nechtějí, ti druzí si myslí, že změnu nepotřebují. Oba druhy těchto lidí mají jedno společné – de facto ke svému životu nepotřebují Spasitele, nepotřebují Ježíše, vybírají si spásu podle sebe.

Do které skupiny patříme? Chtěl bych věřit, že ani do jedné z nich, ale realita může být jiná. Bůh jen nastavuje zrcadlo a zcela zdarma každému nabízí svatební šaty, které přijmout, znamená otevřít své srdce, přijmout odpovědnost za celý svůj život a nechat se proměnit. Pozvání jsme dostali, přistupme i k hostině v důvěře obrovského Božího milosrdenství, ale také s plným vědomím odpovědnosti za vše, co patří do mého života. Jinak zase odejdeme hladoví a budeme se sytit odpadky tohoto světa. On po nás nechce velké skutky, chce po nás jen pravdivost k sobě a k němu.

                                                                                                                      Amen

Kontakt

Římskokatolická farnost Petřvald, Mošnov, Trnávka Petřvald 84, 742 60 Petřvald

ÚŘEDNÍ HODINY NA FAŘE
Ponděli od 15.00 do 16.30
Středa od 15.00 do 16.30
Pátek od 14.00 do 15.00
Farní úřad: +420 608 453 126 rkf.petrvaldunovehojicina@doo.cz