6. neděle v mezidobí

11.02.2012 21:21

Hansenova nemoc neboli malomocenství, to slovo v nás může vyvolávat různé představy. Pahýly prstů, vředovité rány, chybějící nohy, pokřivené rysy ve tváři. Díky různým filmům, literatuře a chabým znalostem jsme si zvykli dívat se na malomocenství, jako na nesnesitelné a kruté utrpení. Je to snad nejstarší zaznamenaná a nejobávanější nemoc. Postižený touto nemocí byl vyřazen ze společnosti, nesměl se účastnit ničeho a i pro vlastní rodinu, jakoby tento člověk už více neexistoval. Dokonce, jak nařizoval Mojžíšův zákon a jak jsme slyšeli v dnešním prvním čtení, dotyčný musel sám na sebe upozorňovat voláním: „Nečistý, nečistý.“

Malomocenství je skutečně kruté, ale jiným způsobem než většina ostatních nemocí. Tato nemoc napadá nervové buňky rukou, nohou, nosu, uší a působí znecitlivění, funguje jako anestetikum, jednoduše člověk přestane v napadených částech cítit bolest. Možná si řeknete, to není zas tak špatné necítit bolest, vždyť většiny nemocí se bojíme, protože právě působí utrpení, čím tedy je bezbolestná nemoc tak strašná?

Bolest v lidském těle funguje jako varovný systém toho, že něco není v pořádku, že nám něco chybí, že jsme se zranili, že jsme nemocní. Malomocenství napadá tento obranný systém těla, a tak si člověk ani nevšimne, že má zranění, že se pořezal, že má zlomeninu, že má zabodnutý hřebík v noze, a další a další zranění. On o nich jednoduše neví a tak je neléčí. Přijdou infekce, záněty, další a další zranění se na ta dřívější nabalují. Člověk aniž by si toho všimnul ničí sám sebe, znecitliví vás dokonce natolik, že necítíte ani dotyk druhého osoby

Tato nemoc obelhává člověka, a zatímco žije v představě, že je všechno v pořádku, jeho tělo se mění v trosku, v pomalu uhnívající a zapáchající torzo, jehož lidství dávají tušit jen horké slzy, kutálející se po znetvořeném obličeji. Jedinou útěchou zůstává, že i tato nemoc je do určité míry léčitelná.

Proč vám to ale všechno říkám. Malomocenství jako takové napadá tělo, je však ještě jiný druh malomocenství. Ten zasahuje lidskou duši. Toto malomocenství se skrývá pod slovem, které nikdy nebylo populární, slovem o jehož neexistenci se ďáblu podařilo přesvědčit svět, slovem, které se snažíme nahradit všemi možnými termíny, jen aby neznělo tak syrově a staře. To slovo zní: hřích. Lidská duše je velmi citlivá na dobro a na zlo, je velmi citlivá k tomu, když ji někdo ubližuje, nebo když ubližuje ona někomu. Tato citlivost je darem, který nám pomáhá žít jako lidem, jsme vyjmutí ze zákonů čistě pudového a zvířecího chování, ale jako všechno cenné i tuto schopnost můžeme ztratit.

Jak „úžasně“ hřích znecitlivuje člověka, který nedokáže rozpoznat dobro od zla, je vidět na současné kultuře, jíž svatý otec Jan Pavel II nazval kulturou smrti. Jen pár příkladů: opustit manžela nebo manželku, tedy rozvod – už v dnešním světě není hříchem; potrat, jenž jsme, hezky oblékli do slov – přerušení těhotenství – už v dnešním světě není hříchem, ba co víc, je právem každé ženy; usmrcení těžce nemocného člověka – eutanazie – už není v dnešním světě hříchem; svazky osob stejného pohlaví – už nejsou hříchem; Mohl bych pokračovat ve výčtu ústupků dnešního světa, který se považuje za demokratický, svobodný a pokrokový. Když je tak svobodný, proč polovina manželství je rozvedených, proč jsou dětské domovy přeplněné dětmi, které nikdo nechce, proč jsou LDN plné starých lidí, o které se nikdo nechce starat, proč je čím dál více mladých závislých na drogách, alkoholu, sexu. A takových proč je bezpočet.

Odpověď na tato proč existuje. Přišli jsme a přicházíme o schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, o tom, co skutečně vede ke svobodě a co k daleko větší svázanosti. Vyměnili jsme zdánlivé břemeno desatera za svou vlastní zvůli a sami sebe jsme učinili mírou všech věcí. Všechno to začíná v našich osobních životech, v našich rodinách, v našich vztazích a hlavně v našem vztahu vůči Bohu.

Tak jako každé malé poranění u tělesného malomocenství na sebe nabaluje další a další, tak hřích stejným způsobem působí v lidské duši. Závislost na alkoholu začíná první sklenkou a končí deliriem nebo i smrtí. Hřích v lidské duši začíná malým koketováním a pohráváním si s myšlenkou, však pro jednou se nic nestane nebo na tom není nic špatného a končí slovy: „nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl, vždyť já se nemám v podstatě z čeho zpovídat“ a ani si nevšimne, že třeba ubližuje nebo naopak nevěnuje péči lidem kolem sebe, svým nejbližším.

Tato nemoc obelhává člověka, a zatímco my žijeme v představě, že je všechno v pořádku, naše duše se mění v trosku, v pomalu uhnívající a zapáchající torzo, jejíž lidství a božství dávají tušit jen horké slzy vnitřní bolesti, kutálející se po znetvořeném Božím obrazu v nás.

Pro naši duši ale existuje lék a tím je Ježíšův dotek. Evangelium říká: Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci buď čistý“. A hned od něho malomocenství odešlo.

Bůh má s námi soucit, ví co to je, být člověkem a také ví, jak náchylní jsme k tomu ztratit schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, zvlášť dnes, když věci jsou spíše černobílé než jasně černé nebo bílé. Ježíš je silnější než hřích a má moc hřích odpustit. Tím se člověk navrací k Bohu, posiluje svůj imunitní systém, který ho varuje před tím, aby se dopustil a dopouštěl dalších chyb vůči sobě a svým bližním. Člověk, který ví, že se dopustil hříchu a řekne si, že na zpověď na odpuštění má čas, že zatím jen nebude přistupovat ke svatému přijímání, už nemusí vůbec přijít ke Kristu a poprosit za odpuštění. Jednoduše si zvykne na svůj stav a zjistí, že se i bez zpovědi a eucharistie dá „docela dobře žít“. Z jeho života se vytratí pojem hříchu a citlivosti na ni, začne duchovně a duševně umírat.

Naopak ten, kdo žije v Boží blízkosti, ví, že nemine den, aby nebylo za co prosit o odpuštění. Svatý otec Jan Pavel II. Chodil ke zpovědi každý týden, poslední měsíce téměř každý den a myslím si, že nikdo nepochybuje o jeho svatosti. Co ho k tomu asi vedlo? Chápal, že člověk je opravdu člověkem, že je opravdu šťastný, že dokáže všechno unést a správně se rozhodovat jen tehdy, když si jeho duše zachová citlivost a neporušený Boží obraz v sobě.

Nikdy se nebojme přistupovat k Božímu milosrdenství, ke zpovědi. Tam je lékař, který dokáže uzdravit každého z nás a skrze nás tento nádherný svět.

AMEN

 

 

 

Kontakt

Římskokatolická farnost Petřvald, Mošnov, Trnávka Petřvald 84, 742 60 Petřvald

ÚŘEDNÍ HODINY NA FAŘE
Ponděli od 15.00 do 16.30
Středa od 15.00 do 16.30
Pátek od 14.00 do 15.00
Farní úřad: +420 608 453 126 rkf.petrvaldunovehojicina@doo.cz