Denně máme možnost setkávat se s mnoha lidmi. Potkáváme je na ulicích, v práci, v kostele, doma. A klasická otázka, kterou pokládáme a kterou pokládají lidé nám, když nás potkají, je: jak se máš? Většinou se spustí záplava informací, málokdy pozitivních. Když se jedná o letmé známé, přejdeme informace bez povšimnutí. Ale když jde o člověka blízkého, který mluví o nezdarech, problémech a možná i o bolestech, začneme ho přesvědčovat nebo alespoň při nejmenším utěšovat a chlácholit. Tohle dělají přátelé a blízcí a je to přirozené.

To že Petr se dnes snažil Ježíše uchlácholit, nebylo myšleno špatně. Petr měl strach o Ježíše a nechtěl, aby ten, který pro něj tak mnoho znamenal, trpěl. Byl jeho přítelem. Ježíšova reakce je však naprosto jiná a neočekávaná. Jdi mi z očí, satane.

 Pro Ježíše byl kříž jistotou, která patří k jeho životu. Neznamená to, že by se nebál, nebo kříž vyhledával, ale věděl, že bez něj by nemohl naplnit svůj úkol. Pro nás je kříž, díky posledním staletím symbolem utrpení a bolesti. Vídáváme na něm zmučené tělo nevinného člověka a v nás to samozřejmě vyvolává negativní pocity. V prvních staletích bylo zvykem zobrazovat kříž ve dvou podobách. Buďto ozdobený zlatem a nádhernými malbami, nebo s Kristem, avšak oděným do bílého roucha s vítězným obličejem. Snahou bylo ukázat kříž ve spojitosti s vítězstvím, se vzkříšením, ve spojitosti se světlem. Kříže se člověk neměl bát, protože neměl poslední slovo v životě člověka.

Dnes známe kříž spíše ve spojení s bolestí a temnotou a stejně jako Petr, který chtěl uchránit Ježíše, snažíme se i my chránit druhé popřípadě sami před ním utíkáme. On ale patří do našeho života. Přestože se snaží dnešní doba kříž ukrýt, a to nejen jako symbol, ale i jako realitu, kdy nalhává člověku, že na všechno jsou léky, že není potřeba trpět a de facto všechno jsme schopni zvládnout svými silami, kříž dál zůstává v našich životech v mnoha podobách.

Co s tím, když kříž přijde? Co když se objeví problém, který nás v našich očích převyšuje? Co když ten kříž, který hrdě nosíme na své hrudi, dostane zcela konkrétní podoby v nemoci, postižení, svázanosti, bolesti?

Je potřeba vždycky vnímat kříž jako tajemství, asi nikdy nedostaneme uspokojivé odpovědi, na otázku: proč právě já, když ti druzí to a ono… Vždy, když se někdo zeptá – proč právě já, mám chuť se zeptat a proč ne ty? Samozřejmě z ohleduplnosti a soucitu v dané situaci, nikdy tu otázku nepoložím, ale myslím si, že je na místě. Vybaví se mi vždycky Job a jeho slova jak říká: dobro z Boží ruky bereme a zlo brát nemáme? Kříž si z lidského pohledu nezaslouží nikdo, ten prostě a jednoduše přichází v různých podobách a zůstane tajemstvím, které nám bude odkryto až ve chvíli setkání s Pánem, který má poslední slovo. Ne ten kříž zahalený temnotou a bolestí, ale kříž zářící vzkříšením je naším cílem.

Pevně věřím, že každý kříž má smysl, Bůh nedělá hlouposti, a pokud věříme, že je skutečně Bohem, pak mu musíme věřit i v tom směru, že to, co prožíváme, co nás bolí a co je těžké má nějaké pozadí a nějaký důvod, i když si myslíme, že je to nespravedlivé. To si koneckonců myslí povětšinou každý.

V souvislosti s křížem, se mi vždycky vybaví slova jednoho primáře dětského onkologického oddělení, který vydal svědectví. Říkal: „nechápal jsem, když jsem začínal, jak Bůh, který je dobrý, může nechat umírat nevinné děti. Když jsem ale viděl, jak se mění ti, kteří byli kolem nich, jak se mění jejich rodiče, lékařský personál, jak se měním já, přestal jsem se ptát. Bylo to pro mne tajemství kříže.

A tak, když se stane, že do našeho života nebo života našich blízkých zasáhne kříž nebo alespoň jeho stín, nevzpírejme se a nemrhejme silami na jeho odhození. Naopak využijme milost, která skrze tento kříž přichází, a nechejme se proměnit. Možná to nepůjde hned, možná to nebude vůbec lehké, ale zvítězit musí světlo a ne tma. Zvítězit musí vzkříšení a ne kříž. 

Kéž bychom dokázali přijímat kříž se stejnou samozřejmostí, s jakou přijímáme všechno dobré, co nám Bůh ze své štědrosti dává každý den.

AMEN