Mít či nemít práci v době Ježíšově, bylo otázkou života a smrti. Neexistovala žádná sociální síť, žádné dávky žádná podpora. Otec rodiny, který neměl své řemeslo, šel každé ráno na tržiště, kde se postavil a čekal, zda ho někdo najme na nějakou práci. Čekal dlouho i celý den, protože nebýt najatý, znamenalo nepřinést v ten den domů nic k jídlu pro děti a svou ženu.

V dnešním příběhu je to však jinak. Muži jsou najímáni pro práci na vinici, jedni ráno, druzí kolem deváté, další ve dvanáct, ve tři a v pět. Všem slíbil jedno, že jim dá to, co bude spravedlivé. Večer bylo vyúčtování a všichni dostali úplně stejně, bez ohledu na to, kolik kdo odpracoval. Navíc ti první viděli na vlastní oči, že poslední dostali tolik, co oni za svou celodenní dřinu. A tady bychom mohli říct, jde o nespravedlnost. Jenže…

Ten jeden denár by byl nespravedlivý, kdyby se jednalo o mzdu, kdyby se jednalo o skutečnou vinici. Tady ale jde o dar a o Boží království.

Nejsme to totiž my, kdo si může něco zasloužit, je to On, kdo dává, nezaslouženě. Bohu vůbec nezáleží na sklizni, vůbec mu nejde o zisk o výtěžek, mu jde o ty dělníky, každému chce dát – všechno. Bůh chce dát každému člověku všechno, bez ohledu na to, jak dlouho už za ním jde. Jestli celý život, pár let nebo dvě hodiny. Nebeské království není na prvním místě otázkou zásluhy, či odměny, ale otázkou DARU.

V Božím království nejde o příjmy a o zisk, nejde o množství odvedené práce, o nárok odměny, ale jde o obdarování. - Proč? Protože Bůh je dobrý. Boží království je především o Boží dobrotě, pak teprve o Boží spravedlnosti. Všichni jsme totiž odkázáni na nesmírnou dobrotu Boha - hospodáře. To co je v nás dobrého, je z Jeho daru, jak říká Písmo, tak čím bychom si chtěli zasloužit Boží království, když nemáme nic, co bychom stejně od něj nedostali.

Toto se špatně chápe. Proto v prvním čtení říká Hospodin skrze proroka Izaiáše: „o kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho!“

Zkusme se vžít do té pozice hospodáře, který chce skutečně obdarovat všechny. Když má člověk před sebou skupinku dětí, které jsou samozřejmě rozdílné, některé jsou hodnější, některé zlobivější, některé méně nadané, druhé více. A měl by dvě možnosti. Odměnit každé dítě jen podle zásluh nebo dát každému dítěti stejně, jako tomu nejlepšímu z nich. Co by člověk udělal? Co byste udělali?

Otcova láska k dětem je obrovská a štědrá, ať už jde o kohokoliv a my jsme jeho děti. Bůh nechce, aby si člověk zakládal na hromadění zásluh, Bůh nechce, aby člověk počítal, co udělal. Bůh nechce, aby člověk sloužil druhým kvůli sobě, aby byl spokojen sám se sebou, jak je hodný, jak je obětavý, jak má sepnuté ruce a o kolik je lepší než ti druzí.... Protože my nejsme lepší.

Pokud bychom sloužili Bohu jen pro to, abychom získali zásluhy, pak se nám skutečně dostane, co zasluhujeme a toho by bylo možná moc málo.

Chtějme od Boha víc, než si zasloužíme, buďme maximalisti. Málokterý věřící člověk, dokáže přijmout toto bláznovství Boží lásky a milosti. Málokdo dokáže vystoupit z těch mantinelů vidění světa, udělat prostor ve svém životě a nechat se takhle milovat. My nemusíme hnout prstem. Jediné co pro to musíme udělat je uvěřit, že ne má zbožnost, mé výkony, mé naučené modlitby a rituály mne spasí. Ale On, jeho láska a milost.

V Božím království neplatí poměr výkon x mzda. V Božím království platí moje ano k životu s Bohem, za něž dostáváme úplně všechno.

My katolíci s tím máme hodně problém. Jsme skutečně zvyklí doškrábat se do nebe svou vlastní zbožností, ale ono to tak nefunguje. A navíc, běda tomu, kdo se tam má dostat, když nikdy nebyl tak zbožný a hodný jako my. Zbožnost má být plodem mého vztahu s Bohem a ne že Bůh má být plodem mé vlastní zbožnosti. Tak se právě stává Bůh nedosažitelný a mrtvý pro mnoho lidí i pro mnoho z vás.

Jsou to příklady.

Pokud se někdo zpovídá pravidelně na první pátky, kvůli toho aby si zajistil nebe, a ne kvůli toho, že zranil lásku mezi Bohem a sebou, tak je na tom něco špatně. Pokud někdo chodí na mši proto, aby si splnil povinnost a pozichroval si tím nějak věčnost, ale jeho motivací není touha setkat se s živým Bohem, pak je na tom něco špatně. Pokud se modlíme před jídlem, protože se to dělá, ale motivací není skutečná vděčnost, pak je na tom něco špatně. A mohl bych pokračovat dál a dál.

Cítíte se mnou, ten rozdíl v motivacích? A teď si každý položte otázku, sám sobě: co je motivací mého duchovního života? Jsme pozváni k tomu, žít z lásky, která nám je zdarma a nezaslouženě dána. My zatím žijeme tak, jako bychom si tu lásku museli zasloužit. Je jednoduší žít a růst, když vás někdo miluje, to jde samo. Když však máme žít a růst, proto, aby nás někdo miloval, pak velmi rychle vyschneme a rezignujeme.

A o tom je Boží království. Ne výkon, ale vztah, ne mzda, ale dar. Boží království je mezi námi, jen stačí otevřít oči a podívat se Jeho očima. AMEN