Dnešní příběh, který vypráví Ježíš, povstává na pozadí sporu, který se začal přiostřovat mezi tradičním učením izraelských duchovních dbajících na čistotu Zákona a tím, co učil Ježíš. Tradiční učení určovalo exkluzivitu, kdo bude a nebude shledán spravedlivým a narážel na realitu Ježíšova působení, který naopak otevíral svým hlásáním Boží království všem, včetně celníků a nevěstek. Tedy všech lidí, jimiž ono duchovenstvo pohrdalo. Zatímco oni nebyli schopni naplnit slib daný Bohem o spáse a jen dál očekávali, místo toho aby přijali skutečnost příchodu Spasitele, byli to právě ti, kteří netušili nic o smlouvě uzavřené mezi Bohem a lidmi, kteří se vydali za Ježíšem a opustili svůj styl života.

My si na tom příběhu můžeme reflektovat svůj vlastní způsob jednání v rámci slibů a závazků. Asi každý z nás máme nemálo zkušeností s tím, jak nám někdo něco slíbil, přesvědčoval nás o tom, že udělá to či ono, že pro nás snese modré z nebe, ale když přišlo, na lámání chleba, nedočkali jsme se ničeho. Tato zkušenost začíná už v dětských letech, kdy děti skládají různé přísahy, jimiž se zavazují jeden druhému, že něco nevyzradí, nebo neudělají nebo naopak kují spolu tajné plány opředené významným dětským mlčením. Spadají tady dětské lásky, kdy si děti slibují, že na sebe počkají a jednou se vezmou atd. Tyhle maličkosti v nás vyvolávají úsměv a jsou součástí dětských her.

Když se však dějí v dospělosti, v čase kdy je nutné se opřít o slovo, slib, závazek druhého, tam končí veškeré úsměvy a na tváři se střídá překvapení se zklamáním. Dodržení slibu, závazku, přísahy, smlouvy je vždy důkazem zralosti člověka. Je potvrzením ryzosti a charakteru, ve kterém se odráží pevnost postojů s vědomím odpovědnosti za svá slova a za ty, kterým nabízíme svou pomoc.

To se samozřejmě týká i nás samotných. Protože to nejsou jen ti druzí, kteří nás zradili, ale jsme to i my, kdo nedodrželi svá slova a sliby, jež měly podpořit vztah pečetěný těmito gesty. A tak ať už patříme mezi zraňované nebo zraňující, zvykli jsme si na povrchnost a polovičatost ve svých slovech, jimiž sice něco sdělujeme, ale obsah se nemusí zakládat na pravdě. Nejmarkantněji je to vidět dnes na celoživotních závazcích úcty, lásky a věrnosti.

Musím se ale dotknout především světa duchovního, protože stejný přístup uplatňujeme i tady. Vždyť pokaždé, když vyslovíme AMEN při bohoslužbě, potvrzujeme tím slova, která jsme slyšeli a potvrzujeme je do míry závazku ztotožnění se s nimi. Pokusme se alespoň někdy dávat pozor na to, čemu říkáme AMEN, protože pokud náš život pak neodpovídá našim slibům, našemu Ano, jak můžeme od Boha očekávat naplnění proseb, když se alespoň nesnažíme myslet vážně to, co říkáme. Vezmu teď jen dnešní závěrečnou modlitbu, kterou uslyšíme na konci mše svaté:

Prosíme tě Bože, dej, ať nás toto přijímání obnoví, a když slavením Kristovy oběti zvěstujeme jeho smrt, ať jsme připraveni spolu s ním trpět, abychom měli také podíl na jeho slávě.

Svým amen říkám, ano Pane, chci se nechat tebou obnovit…ale co pro to následující týden udělám? Říkám ano, budu zvěstovat tvou smrt…. Ale s kým budu ten následující týden vůbec mluvit o Bohu, pokud si vůbec najdu čas mluvit s Bohem samotným?  Říkám, ano Pane, jsem připraven spolu s tebou trpět… ale když přijde sebe menší problém, tak se ozve: proč a za co? Nemluvím o tom, abych vás odradil od toho říkat Amen. Já sám se svou ubohostí musím zápasit, abych se vůbec odhodlal svá amen naplňovat. Chci nás probudit k účasti na slově. K tomu, abychom vzali vážně svá slova a přemýšleli nad tím, co říkáme a přijali za to odpovědnost. Jak ve světě duchovním, tak v tom světě přirozeném.

Bůh nás vychovává k pravdě. Ježíš je Cesta, Pravda a Život. Jestliže nepřijmeme tuto pravdu, i nás budou do nebeského království předcházet celníci a nevěstky, které k pravdě nikdo nevychoval a nenaučil je hodnotě slova. Pán nás neučí polovičatosti ve slovech. Víra, to nejsou jen zbožné povídačky, ale zcela praktický rozměr života, dotýkající se právě i našich slov, závazků, slibů, kdy jsme řekli někomu či něčemu Ano. I v tyto chvíle odhalujeme skutečnost o sobě, o svém charakteru, vyzrálosti, hloubce a o vztahu s Bohem. Sami sebe usvědčujeme před druhými svým životem opřeným o slovo, které buď zraňuje, nebo léčí. AMEN