Podobenství o vinici, které představuje dnes Ježíš, nebylo velekněžím neznámé. Na stránkách Starého zákona se setkáme s obrazem vinice, coby vyvoleného izraelského národa, proto jeho slova padala na úrodnou půdu. Izraelité se považovali a dodnes považují za národ Bohem pomazaný a vyvolený. Toto prvenství jim nelze upřít, proto je také občas nazýváme staršími bratry ve víře. Jejich vyvolení však bylo rozšířeno a jejich exkluzivita byla do značné míry ztracena, o čemž mluví dnešní podobenství, kdy Ježíš na základě svého vyprávění ukazuje, proč k tomu došlo.

Dějiny Izraele jsou totiž na jedné straně plné příslibů Hospodinových, jež mají být zvěstovány proroky, na straně druhé tito proroci byli často kamenováni, zabíjeni či vyháněni z míst, kam byli Duchem posláni. Proč? Kromě hezkých a uchu příjemných věcí říkali i to, co bylo nepříjemné. Hluchota a slepota národa byla tak veliká, že Bohu nezbývalo nic jiného než nakonec poslat vlastního Syna, aby svědčil o lásce a velikosti samotného Tvůrce, jež byl ochoten se sklonit ke svým dětem. Jak to dopadlo, všichni víme a odhaluje to i ono dnešní podobenství.

Pro mne samotného jsou v dnešním příběhu silné dva momenty, které byť jsou určeny národu Izraele, platí i pro nás, kteří žijeme z onoho přenesení daru vyvolení. Jak vidíme z evangelia, starší a velekněží přistoupili k Ježíšovu vyprávění jako k hádance, kterou měli rozluštit, přičemž Nazaretského vůbec nezajímala aktuálně žádná odpověď. Očekával, že pochopí, kdo k nim mluví a o čem mluví. Oni se soustředili na odpověď ve vztahu k spravedlnosti podle lidských představ, zatímco ona spravedlnost stála před nimi. Spravedlnost v podání Božím, který místo toho, aby v jediném okamžiku vyhubil vinaře, posílá tváří tvář nespravedlnosti, dar největší. To je pro mne první silný moment.

Člověk by asi přirozeně čekal, že když Pán vinice poslal několik služebníků a všechny do jednoho zlikvidovali oni nájemci, bude postupovat obezřetně a pošle třeba vojáky, soudce, či vymahače dluhů neboli celníky, aby dostal to, co mu náleželo. On ale udělá tu největší bláznivinu, kterou může. Přestože ví, jak dopadli oni předchozí, posílá ve slepé důvěře svého syna a doufá, že k němu budou mít úctu a respekt. Že jej přijmou, jako by to byl On sám a dovolí mu ujmout se toho, co je Jeho. On k těm vrahům a zlodějům, posílá plod sebe sama.

A teď se reálně postavme do toho příběhu. Náš život je vinící. Kolikrát jsme zabili svým jednáním druhého člověka, kolikrát jsme zneužili svůj vliv k manipulaci s druhými, s dětmi, s partnerem, s rodiči? Kolikrát jsme zabili lásku, náklonnost, přátelství, vztahy, důvěru nám projevenou Bohem skrze druhé lidi kolem nás? A přesto všechno, co jsme v životě udělali špatně a že toho nebylo málo, k nám Bůh posílá svého Syna. On přijímá podobu člověka, přijímá podobu chleba. Copak by se Bůh na nás už dávno neměl vykašlat, za to všechno jak my zacházíme s tou vinicí, kterou nám propůjčil?

Nikdy to neudělal a nikdy to neudělá, ale už nic víc nám dát nemůže. Čekáš od Boha něco? Ale vždyť to největší ti už dal. Dal ti svého jediného Syna a v něm sám sebe. Bůh čeká, že jej přijmeš. Přestaň hledat bohy, kterým budeš podřizovat svůj život, vždyť Bůh stojí před tebou. Ale člověku je to málo. Nechce připustit, že je jen správcem, že ta vinice, ten život vlastně patří někomu jinému. Chce si vinici spravovat sám, a tak raději odmítne představu osobního Boha, představu podřízenosti správci vinice a nenechá ani onoho Syna do ní vstoupit. A protože Syn nevstoupí do vinice, nevstoupí skutečně do lidského života, bude dána někomu jinému. Každý pokřtěný je vinicí Boží, ale to ještě neznamená, že v té vinici je Ježíš skutečně přítomen. To se pozná po ovoci. Pokud Ježíš není přítomen v mém životě jako Bůh, není tam vůbec. To si pak jenom na něco hrajeme.

Jestliže neděli co neděli slyšíme slova evangelia a kázání, ale náš život, naše vinice je pořád ve stejném stavu. Jestliže se neměníme a nedorůstáme do onoho správcovství a nesnažíme se dát vinici do rukou Syna majitele, pak i na naši adresu zaznívají dnešní slova Ježíšova: „Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ To je ten druhý silný moment. Život nám zůstane, bude naším jediným majetkem, avšak bez Boha, bez lásky, bez té slepé spravedlnosti, která dává víc, než my kdy dali Jemu. A to snad nechce nikdo z nás. AMEN