Boje mezi Ježíšem a Izraelskými učenci se pomalu, ale jistě přiostřují. Dnes se ho snaží dostat na tenký led, svou otázkou po největším přikázání. Znalci zákona nebyli nadarmo titulováni jako znalci. Byli skutečně odborníky, se kterými nebylo dobré se hádat a už vůbec se pouštět do disputací nad obsahem Písma. Znali ho dokonale. Stačilo jediné chybné slovo, jediný chybný krok a celá Ježíšova reputace mohla skončit v posměchu a pohrdání. Ježíš to věděl, a tak začíná tím, co všichni znali a denně se modlili. Modlitbou Šema Izrael – slyš Izraeli: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Tento text znali všichni židé, nebyl ničím novým. Pak připojuje: miluj svého bližního jako sám sebe. Ani tento text není ničím novým. Láska k bližním byla součástí židovské kultury a skutky milosrdenství byly vyžadovány do správného žida. To co bylo naprosto nové, bylo ono spojení těchto dvou příkazů a nejen jejich spojení, ale to, že je Ježíš postavil na stejnou úroveň. Dal nový význam dvěma nařízením, která znali všichni. Proto nikdo nemohl říct proti Ježíšovi jediné slovo a on v této slovní bitvě vyhrál.

Mám však pocit, že také zůstal na dalších dva tisíce let jediným vítězem tohoto souboje o naplnění Boží představy v lidském životě. Zatímco svým životem spojil tyto dvě břevna kříže, kdy vertikální břevno je znamením vztahu mezi Bohem a člověkem a horizontální je symbolem vztahu lidí mezi sebou, tak naším jednáním se tato dvě břevna, tento kříž, často mění jen v holé samostatně stojící kůly, jako důkaz naší neochoty nechat se přibít do středu Ježíšova těla. Nechat se přibít do středu tohoto přikázání totální lásky vydané napospas.

Láska k Bohu a láska k člověku jsou dvě neoddělitelné skutečnosti. Nelze milovat Boha a nenávidět člověka, protože skrze člověka a službu jemu se odhaluje náš skutečný vztah s Bohem. O tom jsou evangelia, tak jak je známe, vždyť cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších, mně jste učinili, říká Ježíš a to prosím platí samozřejmě v tom pozitivním, ale bohužel i v tom negativním smyslu. Ježíš dobře ví, že v těchto oblastech lásky budeme mít vždycky dluhy, proto dává tato přikázání dohromady, aby si znalci zákona a ostatní učenci  nemohli zaškrtnou, u této položky, splnil jsem, jsem dál bezúhonný a dokonalý. Vždyť nejen, že máme problém milovat Boha, kterého nevidíme, ale mi máme problém milovat bližního, kterého vidíme před svými očima. Důvodem je často fakt, že nemilujeme ani sebe.

Velmi často šlapeme po své důstojnosti a odhalujeme druhým, jak o sobě smýšlíme. Stačí se na chvíli s někým zastavit a poslouchat ho, jak mluví o druhých, co ho zajímá a jak hodnotí nejen život svůj, ale především těch, kteří jsou kolem něj. Během malé chvíle, jsme schopni o sobě prozradit více, než bychom ve skutečnosti chtěli a tím také pak prozradíme paradoxně to, jak jsme na tom ve vztahu s Bohem. Člověk je jako otevřená kniha, stačí zalistovat a v dějinách slov, opouštějící naše ústa, odkryjeme veškeré tajemství o nás samotných.

Ale vraťme se k onomu přikázání lásky. Je možné lásku přikázat, je možné nařídit člověku, aby miloval Boha? Z donucení milovat nelze. Tato láska k Bohu se rodí z lásky nás samotných a paradoxně z lásky k životu. Člověk, který poznává svoje obdarování, který dokáže docenit dar života, všechno co má, svoje věci hmotné i vztahy, bude velmi blízko tomu milovat Boha, protože si uvědomuje, jak málo stačí, aby o všechno v jediném zlomku sekundy o všechno přišel. Člověk, který zakusí, že je vlastně obdarovaný, tedy že z něčí lásky žije a není produktem chemických nahodilých procesů, dojde setkání se svým dárcem a Stvořitelem. Lidé, kteří tvrdí, že v životě je všechno dílem náhody, kterou jen tak na okraj nikdo nikdy neviděl, je velmi hloupý. Všechno ve světě, od malých buněk až po celý vesmír se řídí naprosto jasnými pravidly a zákonitostmi, bez ohledu na to, že jsme je ještě neobjevili. Stále platí jeden z důkazů existence Boha postavený na příčině a následku.

Když prožiji své obdarování, když prožiji to, že jsem na tomto světě, protože to někdo chtěl, když budu mít rád svůj život, tedy sebe sama, není možné nepostoupit k vrcholu lidské existence a základnímu povolání každého člověka, k lásce určené Bohu. Tento výstup je velmi náročný a bolestivý, neb se objevíme před Bohem, najedou velmi chudí a nazí. Uvědomíme si, že nás On nemiluje proto, co máme nebo co jsme dokázali. Ale proto, kdo jsme. On touží po tomtéž. Milovat Boha ne proto, co nám dal, ale proto kým Je. Přikázání lásky začnu naplňovat až ve chvíli, kdy se přestanu snažit ho dodržet a začnu ho žít. AMEN