Minulou neděli jsme mluvili na téma Znalců zákona a jejich vyzbrojenosti v oblasti disputace nad Písmem. Ježíšovi se podařilo vybruslit z jejich pasti po otázce největšího přikázání a vzápětí, vzhledem ke svému vítězství, vrací svým odpůrcům úder. Obviňuje je z pokrytectví, tedy z neslučitelnosti způsobu jejich života s tím, co učí. Co k tomu Ježíše vedlo?

Asi je zapotřebí vědět, že v době Ježíšově nebyl judaismus ušetřen rozdělení, ale stejně jako křesťanství se během staletí rozštěpilo na rozličné proudy, i ono podlehlo vlivům různých výkladů, názorů a škol. Důvodem bylo i rozprášení židovského národa v době okupací a babylonského zajetí, kdy nebylo možné udržet naprostou jednotu v učení. Na svět přišly různé proudy, sekty a náboženské kulty. Judaismus byl rozdělen a mezi tímto rozdělením především dominovaly čtyři společenské třídy: farizeové, znalci zákona neboli zákoníci, eséni a zéloté. Lišili se nejen v pohledech a způsobech hlásání víry, ale i v jejím obsahu. Zatímco jedni tvrdili, že smrtí všechno končí, druzí vyznávali vzkříšení z mrtvých. Jedni byli ochotni akceptovat bezvěrce obrácené na židovství, druzí jimi pohrdali. Všechny čtyři skupiny však měly jedno společné, a to, že se vzájemně nemuseli. A když se objevil na scéně Ježíš, tak už vůbec nemuseli jeho a i v tomto případě platilo přísloví, že společný nepřítel spojuje.

Ježíš svým vyznáním lásky k Bohu a lásky k člověku, dal jasný políček do tváře tomuto rozdělení, a neschopnosti předním autoritám v oblasti náboženství, přijmout podstatu svého učení, kterou měl být samozřejmě Boží Syn. Ježíš jim nevytýká obsah jejich učení, neříká, že by jejich hlásání bylo špatné, nebo snad bez pravdy a poctivosti. Vytýká jim neochotu uvěřit těm slovům, neochotu k naplňování Božího plánu a jejich rozdělení, které nakonec nezasahuje jen jakýsi vnější riutalismus, ale i jejich srdce.

Nedůvěra k obsahu Božího slova a jeho nenaplňování vede k tomu, že se začnou opírat o nařízení, hrabat se v zákonech, vymýšlet předpisy a aby to nebylo málo, obrazem této neochoty uvěřit Bohu se stává marnivost v oblasti liturgických rouch, tedy toho, co je vnější a nejde na podstatu. Jedná se o prach obyčejný útěk od náročnosti, k tomu, co je zdánlivě jednoduší, avšak člověk za to nakonec zaplatí mnohem víc, než kdyby zůstal věrný svěřenému poslání. Ten, kdo se vzdá evangelia, ať už ze strachu nebo pohodlnosti, se velmi rychle dostane do područí plytkosti a povrchnosti, která se projeví v bazírování na hloupostech a tom, co podstatné není.

Tady se dovolím rýpnout například do pohřbů, kdy ke svatému přijímání, které se dá obětovat za duši zemřelého a ve spojení s Kristem je možné mnohé zachránit v této duši, nejde téměř nikdo. Tak ale při vynášení rakve z kostela se nesmí zapomenout třikrát rakev zhoupnout, protože by to přineslo neštěstí. Je to extrémní případ, ale děje se to stále. Když nevěsta řeší s manželem víc hostinu a šaty než to, zda spolu dokáží vytvářet společenství, ve kterém je Bůh. To zda koupit ke křtu dítěti řetízek nebo náušnice, než přemýšlet, nad tím, zda nebudu lhát ve chvíli svého slibu, že dítě vychovám ve víře atd.

 To se týká ale nejen náboženských věcí ve vztahu k Bohu, týká se to i všedního života, kdy se lidé hádají a přou o malichernosti jen proto, aby nemuseli sestoupit do sebe, popřípadě, aby nemuseli přiznat, že problém tkví zcela v něčem jiném. Velmi často se setkáváme s pokrytectvím, aniž bychom si to uvědomovali.

Pokrytectví, povrchnost a kladení důrazu na věci nedůležité, je jedním ze zásadních rysů dnešní doby a dnešního člověka. To je také důvod současného shonu, přepětí, výkonů, práce a vzájemného rozdělení, aby člověk neměl čas přemýšlet nad sebou a svým životem, aby zůstal povrchní, protože takový člověk se mnohem jednodušeji a lépe ovládá. Myslíte si, že žijeme ve svobodné společnosti? Nikoliv. Stejně jako komunismus manipuloval s člověkem tak, aby nepřemýšlel, tak to dělá i dnešní doba, jen rafinovanějším způsobem, oblečeným do slov o lidských právech, které však ve své podstatě jsou popírána. Proto je snaha umlčet i Církev na základě ukázky jen toho nejhoršího.

Jenomže i tady platí Ježíšova slova, dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, i když my jako hlasatelé se budeme zpronevěřovat svým vlastním svědectvím nepoctivého života. Sestup do hlubin a naplnění základního povolání lásky k Bohu a k člověku vždy vyžaduje námahu, která však nakonec přinese člověku naplnění. Ten, kdo před ním uteče k povrchnosti, se sice nebude namáhat, ale v konečném důsledku zaplatí mnohem víc a to tím, že se mu prázdnota stane věčností. A není horšího pekla pro člověka než prožívat opuštěnost.

AMEN