Liturgie dnešního Božího slova začíná čtením o moudrosti, která stejně jako sophia v řeckém jazyce, je zde ženského rodu. Je představována jako nejvyšší dar, jako poutník vysedávající u dveří lidí, jako ta, jež má být zárukou bezstarostnosti. Nemá nic společného s chytrostí, mazaností nebo zkušeností, jak často bývá popisována lidmi. Je skutečně jedním z darů Hospodinových a prvním z darů, které má obdržet člověk při přijetí Ducha svatého, skrze svátost biřmování.

Je darem výsostným a nastolujícím pokoj v lidském srdci, protože podstatou moudrosti je schopnost hodnotit věci, život, události podle posledních věcí člověka. Tedy moudrý člověk je takový, který dokáže svůj život prožívat s vědomím věčnosti. A tady je zapotřebí dát za pravdu, že žijeme-li v intencích konečnosti svého života a v případě rozhodování a orientace kudy a jak máme žít, uplatňujeme tento pohled, pak se nemusíme ničeho bát, protože budeme stále připraveni v plnosti vstoupit před Boha beze strachu a studu za to, co necháváme za sebou. Takovýto člověk může svůj život prožívat bezstarosti o svoji skutečnou věčnou budoucnost, protože se nikdy nestane otrokem věcí ani lidí.

S touto moudrostí se pojí podobenství dnešního evangelia, které protože se blíží závěr církevního roku, se zabývá posledními věcmi člověka, posledním soudem a smrtí. Máme před sebou necelých padesát dnů do vánoc a tak jako se na ně člověk připravuje skrze dárky, domácnost a jídlo, měl by počítat i s příchodem Ježíšovým, který navíc není vyměřen žádným určitým časem, ale může být kdykoliv.

To dnešní podobenství se nám může zdát trochu nefér, a to v okamžiku, kdy se pět panen s olejem nechce rozdělit s těmi, které olej nemají. Tady to není projev sobectví, ale skutečné pošetilosti ve vztahu k posledním věcem člověka. Startovací čáru mělo všech deset panen stejnou. Všechny měly lampy a všechny si měly vzít i olej, jenomže těch pět si žádný olej sebou nevzalo a opovážlivě se spoléhalo na to, že až ženich přijde, nebudou potřebovat žádný olej. To se však nestalo a oněch pět, byť stejně vyzbrojených avšak nepřipravených mělo smůlu. Nejen, že ženicha nikdy na vlastní oči neviděly, ale nemohly být ani tam, kde byly ostatní panny.

Ježíš v tomto podobenství mluví o lidech, o nás o všech. Všichni máme duši, každý z nás je povolán stát se zářící lampou v tomto světě, abychom svítili druhým svým příkladem na cestu a sami nebyli překvapeni okamžikem temnoty ve chvíli smrti. Tedy všichni máme stejnou startovací čáru. Teď jde o to, nakolik jsme moudří nebo spíše obdařeni darem moudrosti, abychom svůj život řídili podle posledních věcí. Mohli bychom říct, že tím olejem v lampě, který dovoluje plamenu pomalu a nerušeně hořet, je onen vnitřní pokoj, pramenící z vědomí konečnosti lidského života a radostné naděje, že to právě nebude temnota, ale hostina ženichova, která nás čeká.

Příchod ženichův může být neočekávaný a může být kdykoliv, proto máme v životě investovat tak, aby to neohrozilo toto naše osobní setkání s Bohem. Když si necháme vzít onen pokoj hořící lampy, a zaměříme se v životě na něco nebo někoho jiného, může se stát, že najednou lampa prskne a my zůstaneme v temnotě…v temnotě navěky.

S tím se pojí jedno malé vyprávění o tom, jak ďábel svolal u ohnivého močálu konferenci, protože zjisti, na základě statistik, že mu poklesl přísun duší, než jak se původně očekávalo. Něco podobného prožívá česká ekonomika v těchto týdnech. Na konferenci měly padnout návrhy, jak dostat lidi zase do svých spárů. Zlepšováků bylo hodně, ale ani jeden nejvyššího pekelníka nezaujal. Zklamaně se rozhlížel po svých poskocích, když tu najednou se ozval hlas podobný tomu, jako když nehty přejíždějí po tabuli. Byl to jeden z nejstarších démonů, znalý lidské duše a jejich zákoutí. Řekl: „pokud chcete znovu naplnit peklo, stačí velmi málo. Přesvědčte ho, že má ještě dostatek času na to, aby se připravil na smrt a zavalte ho prací, povinnostmi a zábavou. Pak peklo bude znovu plné.“.

Později přišly i ostatní pany a volaly: „Pane, pane, otevři nám! On však odpověděl: „Amen, amen pravím vám: Neznám vás. Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“

Myslet si, že mám na všechno dost času, že se mne to netýká, není projevem moudrosti, ale hlouposti a pošetilost. A podle čeho se řídí váš život? Podle věčnosti, nebo podle pokřivené přítomnosti?  AMEN