Máme před sebou velmi přehledné podobenství, které ani moc nepotřebuje žádného dlouhého výkladu. Oproti ostatním obrazům je tento, v rámci evangelií, srozumitelný a snad každý tuší o čem, že je. A když říkám obrazům, vybavuje se mi postava slavného malíře Van Gogha. Tento, dnes vysoce uznávaný, umělec, který zanechal po sobě mnoho nádherných děl, umíral v naprosté chudobě. V posledních letech svého života prodával své obrazy hluboko pod cenou, aby měl alespoň něco na živobytí, nedočkal se žádné pocty ani uznání své práce. Celý svůj život dělal jen to, co uměl, rozvíjel svůj dar, nebo jak se říká hřivnu či talent aniž by on sám z toho něco měl. Vypráví se, že když umíral, vzal si jeden ze svých obrazů, otřel jej rukávem a řekl: nežil jsem naprázdno.

Van Gogh rozvinul svůj velký dar, svou hřivnu i přesto, že z toho nic neměl pro sebe. Asi si oprávněně řeknete, já takový dar nemám, neumím malovat, takže jsem tzv. z obliga. Jenomže ono to tak jednoduché není. V evangeliu je uvedeno, že Pán dal svým služebníkům hřivny, to znamená velké obnosy peněz, neboli hmotných věcí a nechal jim svobodu, aby s nimi nakládali zcela dle své vůle, ale aby s nimi nakládali tak, že až se vrátí, bude z toho mít nějaký užitek. Bůh nás jednoduše zve k spolupráci. Ale nejen ke spolupráci, on očekává, že budeme především pracovat pro něj a pro jeho slávu.

Nikdo si nemůže říct, že by neměl žádnou hřivnu, žádný talent, protože každý z nás, kromě talentů zvláštních, jako měl Van Gogh, má ty talenty tzv. „bezejmenné“ -  tady patří čas, zdraví, vztahy, inteligenci, víru, lásku… a mnoho dalších. Všechny tyto talenty, máme uplatňovat a pokud možno ve velké míře. Jsme lidmi nadmíru obdarovanými.

 My jsme však pozváni k tomu, vytěžit ze sebe co nejvíce, aby bylo vidět jak krásné a úžasné dílo je člověk a především ten, kdo ho stvořil. Ten, kdo řekne: já žádný dar nemám, já jsem jen obyčejný člověka, je přesně jako onen poslední služebník, který svou hřivnu zakopal a svým jednáním nic nezískal. Jenomže žádný člověk není obyčejný, každý je výjimečný, každý má svou důstojnost, každý má svou krásu. Každý z vás je neobyčejným darem sobě samému i ostatním. My sami děláme ze sebe obyčejné, protože se srovnáváme a jsme často od mala s někým srovnáváni.

To že si připadáme obyčejní je způsobeno tím, že některé dary, hřivny máme stejné a nevyužíváme je, ale Bůh nám ponechal svobodu, abychom je rozmnožili a naložili s nimi podle svého uvážení. Možná si řekneme, že ten poslední služebník byl neprávem potrestaný, vždyť o nic z toho Pánova majetku nepřišel. Jenomže ne, že o nic nepřišel, možná kdyby přišel o ten majetek, Pán by ho pochválil, že něco dělal, ale on nedělal vůbec nic. A neudělal vůbec nic, i když mohl počítat s tím, co bude následovat, když se Pán vrátí domů. Lenost a strach mu posloužily jako omluva jeho chování.

Často i my slyšíme o tom, že Pán přijde domů a bude se účtovat. Přiměje nás to však k tomu, dělat něco pro něj? Většinou hřivny, které nám dal, využijeme pro sebe maximálně pro svou rodinu a ještě se hrdě tváříme, že to děláme pro Boha. Zatímco pravdou je, že naší motivací je spíše vlastní pohoda a naplňování svých plánů o životě. Když se však jedná o Boží věci, tam bývá člověk velmi líný nebo právě příliš naplněný strachem, že když řekne Bohu ano, bude muset v životě něco změnit.

Ten služebník byl potrestaný za to, že se ani nepokusil něco dělat. A právem se asi říká, že opravdovou chybou v životě je, chyba to alespoň nezkusit. Vždyť když to zkusíme a přijdeme při tom o svůj život nebo o svou představu o životě, tak říká Ježíš: „kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne ho

Talenty a hřivny jsou nám dány k rozvoji Pánova majetku, vždyť my jsme jeho děti, které nesou odpovědnost za to, co Bůh vytvořil. Nejsou primárně určeny pro vlastní obohacení, ale protože je nám dal Bůh, jsou určeny pro Jeho účely. Pro růst jeho království, Jeho slávy a úcty v tomto světě. Nabízí se v závěru tedy otázka: „na rozvoji jakého království pracuji? Svého, které se mi rozpadne před očima ve chvíli smrti? Nebo Jeho, které přesahuje i smrt? AMEN