V prvním čtení slyšíme skrze proroka Ezechiela, jak se Hospodin přirovnává k pastýři starající se o své stádo. Tento obraz Boha - pastýře byl v prvních staletích existence křesťanů velmi akcentován a to zejména kvůli podobenství o ztracené ovci, jež nacházíme v evangeliu. V katakombách a na místech prvotního křesťanského kultu nalezneme často obraz mladého pastýře s ovečkou kolem krku. Toto se však změnilo ve čtvrtém století, kdy císař Konstantin konvertoval ke křesťanství a učinil z něj náboženství římské říše. V tu dobu se začal vytrácet obraz pastýře a symbolem se stal král, tedy Kristus oděný do královského šatu, s korunou na hlavě a žezlem v rukou. Kristus král měl být symbolem skutečné vlády nad světem a měl být vnímán jako jediný vládce.

To k čemu došlo tímto, snad i nešťastným, propojením moci královské a moci duchovní v řadách církevního společenství vidíme dodnes. Na dlouhá staletí ne-li tisíciletí se zapomnělo na pravou podstatu tohoto království, které především není z tohoto světa a jehož podstatou není vláda ale služba. To je patrné i na tom dnešním obraze posledního soudu v evangeliu svatého Matouše. Všechny národy jsou přivedeny před Syna člověka a jsou souzeny, což je velmi zvláštní, ani ne podle víry, ale podle schopnosti odpovídat na potřeby člověka, se kterým se Ježíš ztotožňuje. Oni spravedliví si ani neuvědomovali, že slouží Kristu a přesto, právě díky svému otevřenému srdci jsou uznáni za hodné života v Jeho království. Svým způsobem se možná právě zde i skrývá odpověď na otázku po spáse těch, kteří Krista nepoznali, ale o tom jindy.

Dnes bych se chtěl právě zastavit u jakési aktualizace Ježíšových slov, jež se vztahují právě na lidí kolem nás a v pozadí samozřejmě člověka v nás. Žijeme v luxusní společnosti, zahlceni množstvím věcí, které k životu vůbec nepotřebujeme, a tak se může zdát, že slova o hladových, putujících, nahých, uvězněných a nemocných se nás až tak netýkají. Může se při letmém poslechu zdát, že jsme spravedliví, protože naše společnost se o takovéto lidi dokáže postarat, nicméně není tomu tak. Ty, o nichž Kristus hovoří, máme stále kolem sebe a možná i v sobě. Pojďme odhalit dnešní význam Jeho slov.

„Neboť jsem měl hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít“. Hlad a žízeň, dvě základní potřeby týkající se zachování lidského života. Tyto potřeby jdou k samotnému základu existence a bez jejich naplnění se nedá žít. Obrazem žízně a hladu, je celoživotní hledání a boj člověka o naplnění a to především v samotné podstatě jeho existence, čímž je láska. Jak tento svět žízní a hladoví po lásce, jak moc dělá proto, aby ji získal a měl. Mnoha způsoby se snaží pokřivit a předělat věci kolem sebe, tak aby je mohl nazývat láskou, a neuvědomuje si, do jaké pasti, sobě samému připravené, padá. Po ničem tolik lidské srdce nevolá a netouží, jako po lásce a to bez výjimky. Přestože se může zdát, že se jedná o běžnou věc, jak tvrdí některé reklamní banery u cest, jde skutečně o nedostatkové zboží, když použiji termín dnešního světa.

A my, nositelé pečeti lásky Boha, my, kteří jsme denně učeni lámat svoje srdce pro druhé po vzoru Ježíše, my kteří máme šanci čerpat ze studnice otevřeného srdce božího, máme tuto lásku dávat světu. Ne, že budeme souzeni z nenávisti, zloby a povrchnosti. Ale především z toho, že jsme nedali tomuto světu lásku, ale jen těm, o kterých jsme si mysleli, že si ji zaslouží.  Jen Bůh, Kristus, může tento hlad a žízeň, tuto vyprahlost naplnit sebou samým. A my máme ukazovat svým životem cestu k tomuto zdroji.

„Byl jsem na cestě a ujali jste se mně“. Mnoho lidí dnes bloudí ve změti názorů, postojů, pohledů, filozofií, náboženství, informací a my, kteří máme pevný bod v Kristu, který je cesta, pravda a život, jsme pozváni k tomu, stát se spolupoutníky lidí tohoto světa. Doprovázet je ve všech okamžicích jejich života. Ujímat se jich, když ztrácejí směr a neví kudy kam. Nabízet jim možnost, skrze své vlastní svědectví života, nastoupit na cestu vedoucí do náruče Otce. Máme být světlem světa. Světlem ukazující směr i ve chvílích, kdy obestírá naše bližní temnota.

„Byl jsem nahý a oblékli jste mně“. Denně, denně vidíme s jakou syrovostí a brutalitou odhaluje svět a člověk svou nahotu. To nejcennější, dává na odiv, obchoduje s tím, je to prostředkem k dosažení úspěchu, moci, naplnění pudů. Lidská nahota zbavena lásky je vydávána napospas světu. Pornografie, prostituce, konkubíny a smilníci, jež se dnes nazývají termíny přítel a přítelkyně, to všechno a mnohem více má ale patřit do oblasti lidské krásy, do oblasti, jež má zůstat posvěcená a sloužit k hlubokému sebedarování Bohu a bližnímu.

 Navraťme lidem jejich důstojnost, jejich důstojnost Božího obrazu, zahaleného do tajemství a úcty. Kristus byl zbaven šatů na kříži, abychom si my uchovali a druhým pomohli uchovat jejich nevinnost, tak draze koupenou smrtí Božího Syna. A zatím se po ní pase tento svět a my na tom máme podíl.

„Byl jsem nemocen a navštívili jste mně“. Nemocní, staří a umírající, jsou odsouváni na okraj společnosti. Pod rouškou falešného milosrdenství se debatuje o eutanázii. Umřít si přeje jen ten, kdo se cítí nepotřebný a nemilován. Jen prázdnota a zoufalství přivádí člověka k pokušení smrti. Jen tam, kde není naplněn onen hlad a žízeň, jen tam kde nejsme schopni nabídnut svou službu poutníka, jen tam kde je nemocný odhalován ve své nahotě a dostává se mu nedůstojného zacházení, jen tam z velké části, člověk vnitřně odevzdává svůj život do rukou smrti. Mnoho lidí prochází nemocí a smrtí opuštěno, aniž by věděli, že stejným způsobem a stejnou cestou prošel i Ježíš. Skrze nás a náš příklad vraťme těmto lidem naději na uzdravení, naději na věčný život, naději, že to, co prožívají, má smysl.

„byl jsem ve vězení a přišli jste ke mně“. Paradox dnešní doby. Máme léky, přístroje, odborníky na mnoho nemocí a přesto je obrovské množství lidí v zajetí. V zajetí neuróz, depresí, bolestí, závislostí, spoutaností. Tolik okovů nesvobody nosí lidé ve svém životě a jejich existence se jim stává vězením, horším než je to kamenné, aniž by věděli, že klíč je na dosah. Klíčem je svoboda získaná v Kristu. V Kristu, ve kterém jsme zemřeli tomuto světu i sobě, abychom se mohli znovu narodit. Psychologové, psychiatři, terapeuti, lékaři, mají víc a víc práce a přitom stačí, když uvěříme v sílu a moc svěřenou do našich rukou skrze Ježíše. Od nás se očekává, že budeme s těmito lidmi a oni se setkají skrze náš přiklad se svobodou, kterou tento svět dát nemůže.

Dnešní evangelium je velmi aktuální, možná víc než kdy před tím, protože se na první pohled může zdát, že se naší doby a nás netýká. Pravda je ale jiná. Jsme postaveni před jasný úkol, kterého se křesťané nikdy nezbaví. Úkol být nositeli Krista tam, kde se nikdo jiný neodváží. Je to základní povolání každého misionáře, každého kdo je poslaný do světa, stejně jako my, tam, kde pracujeme, žijeme, pohybujeme se, studujeme, vychováváme. Jsme královské děti, ale naše království není z tohoto světa. Jedinou vládu, kterou smíme uplatňovat, je vláda nad sebou samými. AMEN